|
|
Škola je nuda a matika zvlášť (verze pro širší veřejnost)
Mé působení ve škole
HEHE, to si takhle pročisťuji notebook a najdu asi rok staré, nedokončené povídání. Nu což, tiskárnu jsem již, při pokusu o instalaci, rozbil, takže nemám co na práci. Jde se dopisovat :)
Za případné chyby se omlouvám!
Sedím tu na PAESu(Právní A Ekonomický Seminář) těsně po dopsané písemce a rozjímám nad posláním škol. Je jasným úkolem škol nás naučit do života a budoucího povolání co nejvíce. Ale jak je to doopravdy?
Jelikož již nějaký ten pátek do školy chodím, můžu docela objektivně posoudit chod některých. Nemyslím tím samozřejmě práci vedení a zaměstnanců. Když si vzpomenu jak nás na základce učili 1+1 a: „Máma mele maso.“, tak se mi na tváři vykouzlí úsměv. Ne opovržlivý úsměv, ale jeden z těch co spadají do kategorie blažených. Když jsem na začátku 3. třídy nastoupil na jazykovou základní školu, pokračovalo vše normálním tempem. Od 1+1 jsme postoupili na 268-56 a místo „Máma mele maso.“ jsme psali do písanek a dodělávali do textů „i“ a „y“. V půli sedmé třídy jsem mimořádně přestoupil na gymnázium, odkud se mě zatím neúspěšně snaží vyhodit 6 let. Zde znatelně přituhlo! Od lehkých a každému jasných příkladů jsme byli dotlačeni k derivacím, integrálům a deskriptivě a místo jednoduchých textů v čítance nás bombardují Hugem, Komenským a Goethem.
Ale abych tu nějak nakousl ono téma. Ve školce se nás ptali, jestli se těšíme do školy a všichni nadšeně přikyvovali že ano. Jen já a můj kamarád Jakub(Kuba si jej pamatuje jako Zlaťáka) jsme odpověděli negativně. Už tehdy jsem měl problém se vstáváním a doma jsem vždy dělal cirkus, protože se mi do školky vstávat nechce, že tam stejně nepůjdu a tak podobně. Na druhou stranu je zase pravda, že při vyzvedávání rodiči jsem jim po budově mateřské školy utíkal, jelikož se mi domů nechtělo.
Do první třídy jsem k velké radosti rodiny a mé velké nelibosti nastoupil 2.9.1996. Byl to výjimečný den. Bylo to poprvé co jsem usedl do nevolnické lavice školáka. Bylo to poprvé co mě někdo seřval za bavení se s kamarádem(Zlaťákem), když mě nezaujal proslov naší třídní učitelky. A bylo to poprvé co se mě někdo cizí zkoušel přesvědčit, o svém božství, nedotknutelnosti, absolutní mocí nade mnou a o mé nutné poslušnosti na slovo. S odstupem času jsem dospěl k názoru, že kdybych potkal své první učitelky, je třeba se jim omluvit. Někdo, kdo se v dobré víře a pracovním stereotypu mnoha předešlých let snažil vychovat a naučit něčemu takové případy, jako jsem já, zasluhují alespoň omluvu za mou přítomnost rušící jejich snahu. Ovšem já bych se mohl oprávněně dožadovat pochvaly nebo alespoň přiznání zásluh za narušení stereotypu a školské nudy. Co by to bylo za život bez vzrušení a nečekaných událostí!
Jinak si z první základní školy moc nepamatuji(snad jen to, jak jsme si na školním hřisti hráli na dinosaury), takže tímto volně přecházím dále v čase.
Abych upřesnil, uplynul již nějaký čas od rozepsání článku a já sedím v tramvaji č.12, která náhodou míří až ke mně, do vozovny Kobylisy. Jsem již po tanečních a tak případné nesmysly v textu padají na vrub únavě.
Mou druhou školou byla základní jazyková škola Zenklova v Libni, kam jsem nastoupil od začátku 3. třídy. To byly zlaté časy. Zde jsem se naučil mnohému, co využívám do teď. Nic mne například nemohlo naučit používat peníze lépe, než neustálý systém půjček, úroků a splátek, jenž provázel naší třídu od počátku studia až do mého odchodu. Jak jsem postupně dospíval, dostával více a více informací o světě a zkušeností, zjišťoval jsem, že ne všechno co nám učitelé řeknou je pravda. Ať z neochoty se podělit o pravdu přes nevědomost po prostou pomstychtivost v následných písemkách. Má první velká hádka s učitelkou přišla docela brzy.
Schylovalo se ke konci 4. třídy a já jsem jel na týden do mého oblíbeného Švédska. Po návratu mi oznámila milá třídní, abych se podělil o zážitky před třídou. Přece nenechám své kamarády v nevědomosti. Problém první! Ti, co jsem jim chtěl něco říci to již věděli a ti, co jsem chtěl nechat bez poznání se nezajímali. Byl jsem ovšem v euforii z nedávného výletu a i proto jsem se vydal před tabuli. Vyprávěl jsem všechno možné, ale nic nevyvolalo takovou diskuzi jako příhoda, v níž jsme se omylem ocitli ve vojenském území. Je to samozřejmě pravda a jestli někdo nevěří, tak se může zeptat mojí drahé maminky či naší známé z Göteborgu. No následovalo toto: „Švédsko je neutrální stát, takže nemá armádu a ty si tu vymýšlíš.“. někdo by možná začal ve 4. třídě plakat z nepravého nařčení, jenže já takový nebyl. Reagoval jsem tak jak je to u mě zvykem. „No to teda nekecám, protože jsem tam byl!“ „No to je tedy divné, Michale. Jestli jste vůbec byli ve Švédsku?“ No na tohle nemohla následovat jiná reakce než: „To, že jste učitelka neznamená, že o Švédsku víte všechno. I já toho vím ve Vlastivědě víc než vy!“. Následovalo kruté zkoušení, ze kterého jsem dostal k nesmírnému potěšení kamarádů a mne samotného za 2. Nebyla otázka, kterou bych nevěděl nebo alespoň neokecal, ale jedničku jsem přece nemohl dostat. Tím jsem si vypsal vizitku vyvrhele. Opět k mému potěšení. O 3 měsíce později jsem na tuto ženštinu křičel, že komunismus padl již dávno a teď je demokracie. Naštěstí odešla v půli páté třidy ze zdravotních důvodů(asi sem jí dal co proto, HEHEHE).
Do sedmé třídy si nějaký větší problém nevybavuji. Jen klasické žebříčky, kdo dostane lepší poznámku, kdo koho víckrát porazí v našem třídním ringu a v třídních hokejových bitkách. Šestá třída mě také velmi poučila o používání taháku. Vlastně jsem tehdy asi začal s touto metodou vědomostního dopingu.
Sedmá třída? To byl hukot. Tam jsem poprvé byl opravdu poblouzněn spolužačkou, přemýšlel o konci ve skautu, přešel uprostřed roku na jinou školu a ztratil spoustu kamarádů. První polovina tohoto školního roku, byla super. Na základce jsem patřil mezi největší buřiče a hlavně jsem se dovedl pohádat s učitelkou. Měl jsem jednu takovou velmi oblíbenou. A aby měla dobrou výchozí pozici pro naše neshody, tak nás učila zeměpis. Když jsem s ní prohádal celé pololetí, zeptala se mamky jestli není divné, že toho tolik vím. No co k tomu dodat. Hádal jsem se s ní stále a stále. A pak nadešel onen okamžik odchodu na jinou školu.
V pololetí, přes můj nesouhlas, jsem přešel na gymnázium. Tím jsem ztratil většinu svých přátel. Nenašel jsem v sobě tehdy odvahu se po nějaké době znovu ukázat. Kolektiv do kterého jsem přišel nebyl ideální. Šikana bujela ze všech koutů třídy. Nejen vůči mé osobě ale hlavně proti mému kamarádovi Víťovi. Do kvinty to byl jen přehled negativních věcí ve škole a pozitivních mimo školu. Ale naučil jsem se spoustu věcí, které mi budou do života prospěšné. Jednou z těchto věcí, která je na mě vidět asi nejvíce, je flegmatismus. Také jsem se naučil, že když člověk ztratí kamarády, přijdou noví a mnohdy daleko lepší než ti staří. Jsem neuvěřitelně spokojen z mého setrvání ve skautu!
V kvintě do nás začali všichni profesoři hustit maturitu a varování o neodmaturování(nějak mě to nevzrušuje ani teď, tři týdny před písemnou maturou z ČJ). Tento ročník jsem také poprvé propadl z matematiky a objevil jsem, že to, co se tam učíme, vůbec nechápu. Do teď mi není vůbec jasné jakým postupem z toho strašně složitého vzorce spolužák udělal dvojku a proč se to nesmí vydělit. Prostě matematika není pro mne. Zato zeměpis je moje plus.
Letos v maturitním ročníku se věci trochu rozhýbaly.
A zde končí další část. Sedím v Dejvicích o rok později od napsání předchozích řádků, je mi kosa, protože Smíšek vypl topení a jsem odhodlán dokončit započaté. V předchozím textu jsem udělal menší úpravy, ovšem drtivá většina je v původním znění. Dobře, ale 90% určitě!
Takže tedy maturitní ročník. Začal 1.9.2008 pozdním příchodem do třídy, schovívavým úsměvem mé třídní profesorky a již méně schovívavým výsměchem všech spolužáků. Následoval památný proslov, který poznamenal naší třídu na celý, celičký maturitní rok. „Všem vám již bylo 18,“ začala nejvyšší autorita v místnosti, „dokonce i támhle Héďovi, tak se dohodneme, že až se vrátíte po týdnu do školy s očima opuchlýma, červenýma od chlastu, dostavíte se za mnou a řeknete mi, že jste nemohli dorazit a že se omlouváte! Jste všichni rozumní, tak doufám, že takhle to bude fungovat.“ Fungovalo :)
Doma jsem ostentativně tvrdil, že se už opravdu budu učit a že chápu blížící se hrozbu maturity, která číhá za dveřmi. Dokonce jsem si i od kamarádky Breptinky půjčil její vypracované maturitní otázky z literatury. A nečekaně jsem si je již v září přečetl. Jenže to bylo naposled, kdy jsem je viděl. Otázky z dějepisu jsem se dozvěděl až v březnu a vůbec jsem se na ně nepodíval, zeměpisné jsem věděl stejně jako anglické už od září, ale také zůstaly u ledu. Spolužák během prvního čtvrtletí stáhl z internetu vypracované všechny otázky a tudíž měli všichni to samé před sebou a já mohl v klidu opisovat.
Dalším, pro mne, důležitým momentem posledního (v té době ještě ne tak jistě) středoškolského roku bylo obdržení notebooku od tatínka. Do té doby jsem ve školních lavicích jen pospával, četl si, kreslil fantasy mapy a provokoval spolužáky. Od svého svátku jsem většinu času trávil konverzacemi na icq, hraním her, studováním internetu a od ledna oxidováním na facebooku. Mapy jsem už skoro nekreslil, knížky jsem si četl mimo školu nebo na předmětech notebookům zapovězeným a spolužáky okolo jsem prudil o to víc. Největší radost z mého počítače mělo profesorstvo. Tolikrát se zastavovali u mé lavice aby si na něj mohli sáhnout. Nechápu teda proč ho u toho museli zavírat, ale stejně to bylo neuvěřitelné.
Jeden vtipný prosincový den přišla do učebny zástupkyně s tím, že ti, co chtějí odpustit maturitu z matematiky musí do konce této hodiny odevzdat žádost. Bylo na čase si sehnat onu žádost, vymyslet proč, vyplnit a odevzdat. Naštěstí přednášející znala můj vztah k přírodním vědám a v zájmu všech matematiků mě nechala odběhnout do sekretariátu. Tam jsem si vyzvedl onen předčmáraný papír a vyplnil ho. Vyhledal jsem milou paní zástupkyni aby mi oznámila, že to mám předat přímo mé velmi oblíbené ředitelce. Ach jak já miloval její osobu. Zásilku jsem předal a dokonce jsem nepronesl žádnou drzost.
Tento ročník měl ještě jedno kouzlo. Já a ještě dva kamarádi ze třídy, jsme začali chodit do tanečních. Ty mě totálně pohltily. Díky rozvrhu jsem musel do školy nosit oblek v obalu a u jednoho z třídních spolutanečníků jsme se převlíkali. Přišlo to vhod během plesové sezony v zimě, kdy jsem lítal z jednoho plesu na druhý.
První pololetí proběhlo v docela rychlém tempu a až na menší románek, spoustu jízd v bílém expresu, neskutečné množství pozdních příchodů, své neoslavené devatenácté narozeniny, spojenými silami vyrobenou pípu, parádní silvestr u Tecklise a spoustu jiných zážitků se nestalo nic, na co bych si teď vzpomněl. Jo, ještě jsem začal dělat maskota pro nejlepší hokejový klub na světě. ČERVENOBÍLÍ, TO SE MI LÍBÍ!!!
K předposlednímu vysvědčení jsem se dostal jako každý rok. Já jsem byl spokojen, ovšem doma ne. Pětka z matematiky se jim před maturou moc nelíbila. Ale co, v pololetí to neva a vyhrožovat ve škole si můžou jak chtějí. Stejně jsou to jenom řeči, že v pololetí propadlí se nedostanou k maturitě.
A začalo nám druhé pololetí. A to byla jízda. Všeobecná panika se šířila školou jako mor. Nervozita narůstala a vzduch se dal pomalu krájet. No ten vzduch má na triku neochota vyvětrat, ale studenti prostě pociťovali blížící se zkoušku dospělosti. Všichni. Až na mne! Mně to bylo ukradené.
Od konce února to byl nejlepší půl rok mého života. Řídil jsem se pravidlem o ústním omlouvání, proto jsem byl v březnu ve škole jen 3 celé dny, párkrát jsem se tam ještě objevil (asi 3x) a vytvořil jsem svůj vlastní rekord v zameškaných hodinách. Blížily se doposud nejdelší prázdniny a Slavie se dostala opět až do finále. Hlavní důvod výjimečnosti ale není třeba zmiňovat. Je prostě dokonalá a říkejte si o mě co chcete!
Češtinářku nepotěšilo, když jsme zatáhli ve skupince jednu z písemek a jala se v naší nepřítomnosti počítat absenci. Já prý neměl ani 50% účast na hodinách a ona prohlásila, že mě nemůže pustit ke zkoušce. Asi 3 týdny pře svaťákem. Od té chvíle jsem nevynechal jedinou hodinu českého jazyku.
Dokonce se spolužáci na mne vsázeli, jestli se dostanu k maturitě a když se dozvěděli, že mne pustí, tak jestli jí udělám. Hehe.
Ostatně o maturitě v mém podání je tu jiný článek. Tím tedy zakončím vyprávěcí část tohoto povídání a vrhnu se na shrnutí.
Vzhledem k rozsahu článku nebudu závěr natahovat a bude lehce stručný. Musíte umět číst mezi řádky.
Čím pro mne byla, co mě naučila a jaký dojem ve mně zanechala:
Základní škola č.1 : Toto byla jen prosloužená školka, kde nebylo třeba se moc trápit. Pochopil jsem zde, že se sice říká „škola hrou“, ale není to tak „hrr“. Během těch 2 let jsem poznal, kde a kdy je největší zábava. Bylo to o přestávkách a v družině a hlavně když to bylo mimoškolní budovu.
Základní škola č.2 (jazyková) : Zde mi došlo, co je to nejhezčí, co se potuluje po povrchu zemském. Názorně mi bylo několikrát denně předváděno, že učitelé nemají vždy pravdu a že někteří jsou plní záště, že si svoje osobní problémy léčí na žácích a že ti co celý život žijí pod jednou ideologií, se jí jen tak nevzdají. Dále jsem se tu naučil kšeftovat, podvádět při testech a že kamarádství je na prvním místě, ať si rodiče říkají, co chtějí.
Gymnázium : No co dodat. Chtěl jsem začít slovem „kdyby“, jenže kdyby se „kdyby“ opravdu stalo, tak bych pravděpodobně tohle nepsal. A tak jen fakta. Během studia na GCHD jsem se vypěstoval na totálního flegmatika, lehkého cinika, neskutečného flákače a velkého tvrdohlavce. Díky mé tvrdé hlavě nekouřím a nepiji! Za to také může kolektiv na gymnáziu. Jsem jim za to vlastně vděčen. Bylo mi to tak odporné až jsem s tím nikdy nezačal. Zjistil jsem, že se dostanu dál i bez učení a následně i bez taháků. Vždycky to šlo nějak okecat nebo opsat. V tuto životní epizodu jsem objevil opravdové přátele a poznal jsem člověka, co mi k srdci přirostl tolik, že mi ho v jeden moment víc než půlku sebral a je po něm stále prázdno. Utvrdil jsem se v myšlence o nadřazenosti přátelství, lásky a užívání si života nad školou, ačkoliv rodiče a učitelé říkají opak.
Prostě za to jaký jsem a co jsem prožil opravdu z velké části vděčím škole. A když se na sebe tak kouknu, musím říci jediné: „Děkuji vám školy!“
Napsat komentář
| |
|
Komentáře [1]
|
| |
|
|
|
|
| |
Žvejk
31.3. 2010, 23:52
94.113.122.50
|
|
Kurňa to je dlouhý :D |
| |
|
|
|
|
| |
|
|
