|
|
Akademie
Skautování
Aneb jak jsem to viděl zpoza zvukařského pultu. (Je to článek psaný pro Lokali, náš skautský, střediskový časopis. Ovšem zde je psán bez cenzury a jeho přečtění může urazit některé účastníky této akce! Oprava: Určitě urazí některé účastníky!)
Jako jakákoliv akce i tato začala přípravou. Nebudu zde pitvat onu dlouhodobou přípravu jako vymýšlení scének, jejich zkoušení, zařizování všech možných udělátek a schánění prostorů. Zaměřím se jen na onu jarní, dubnovou neděli, kdy se ve strašnické sokolovně naše oddíly rozhodly poctít rodiče a přátele svým břitkým humorem, divadelním umem, manuální zručností a hlavně logistickými schopnostmi.
Tak tedy můj pohled na věc.
Ráno. Zaspal jsem jako vždy. Budík sice zvonil, ale já ho nevnímal ani při několikanásobném opakování. Vyrážím tedy, se zpožděním a nenasnídán, zeleným metrem vstříc místu konání. Na Strašnické koukám a on tu stejným problémem opožděný Tecklis. K tělocvičně, respektive klubovně, dorážíme již s koncem stěhování a tudíž nezbývá nic jiného než konstatovat, že sotva jsme dorazili, už je hotovo.
V tělocvične se ještě ani nestačím rozkoukat a už přichází Jumbo, abych mu pomohl s vizuálním zázemím. Nasedám do jeho auta a přejíždíme o pět parkovacích míst dopředu, blíže ku vchodu. Z onoho malého vozítka vyndaváme několik kufrů a jednu bednu. To celé putuje na podium a během několika minut z toho stavíme plátno s data projektorem a zvukařské a promítačské zázemí, mé působiště. Už je to hotovo. Vydávám se pomoci nebohým dívčinám v nesnázích. Zapojuji pípu do kofoly a manipuluji s několika prodlužováky. Ani mě nepřekvapuje, když vidím jak se spousta starších skautů a roverů opírá o zeď a se zájmem pozoruje okolní dění. Ostatně na jiných akcích to dělám také.
Vše je zdánlivě připraveno a kolem pobíhá spoustu vlčat a skautů. Zajímavé je, že děvčata, ať jakéhokoliv věku, nikdy takto nepobíhají a většinou se drží v ústraní aby nevadily. A ještě zajímavější je, že Ježek a jeho parta skautů z 309 se také drží mimo děj. Ne snad aby nevadili, ale aby práce nezavadila o ně. Napo začíná nevrle umravňovat ona zlobivá vlčata. Na podiu probíhají závěrečné zkoušky scének a já doufám, že Kiki bude mluvit na mikrofon. Jinak mi asi rupne hlava. S Jumbem nastuvujeme techniku. Jednotliví autoři programů k nám přicházejí s požadavky na hudbu, prezentace a hlasitost mikrofonů. Do budovy se mezitím dostavilo pár prvních diváků, kteří dělají zmatek v předsálí.
Přípravy vrcholí a do oficiálního zahájení zbývá několik málo minut. Seskakuji z podia a razím si cestu skrze diváky, důchodce a spoustu jen tak pokukujících skautů. U Kofoly si natočím kelímek a prohodím pár slov s obsluhujícími děvčaty. Atmosféra začíná houstnout a tak s další Kofolou se jdu převléci do kroje. Houstnoucí atmosféru vytvářejí hlavně asi tři faktory. Za prvé si oldskauti začínají vyprávět historky z mládí, ukazovat medaile v těch nejnemožnějších místech a u toho nebezpečně mávají berlemi a holemi. Několik z těch, co se již usadili, vypadají, jako že už usnuli. Za druhé už aktéři kulturních výstupů začínají pociťovat nervozitu a za třetí všude pobíhají děcka. Nahoře, na podiu už je vše připraveno k zahájení. Tak tedy Napovi a Poměnce zapnout mikrofony a jedeme.
Velmi stručné, ale dostatečně výstižné uvítání nažene diváky do sálu a ti se rozsadí dle libosti. Samozřejmě nejproblémovější část publika krátký úvod urazil a tak si stěžují. Kdo sem ty důchodce pustil? Hm, kdo jde první na scénu? Naši kluci. Takže zapnout prezentaci a nezapomenout přepínat obrázky. Hrají Preníkovou chaloupku od Lokálky. Jo, tu jsme také kdysi hráli. Ještě ve Strašnickém divadle. Jak jsem rád, že už nemáme akademii v divadle. Kluci dohráli a já vypínám prezentaci. Kdo teď? Světlušky. U nich si chce Alka sama pouště hudbu. Kde jí ale má? Fajn, připraveno. Děvčata nastupují na plac a scénka začíná nějakým dialogem Alky a Kiki. Při nacvičování měly obě mikrofon, ale teď jedou bez něj. A Kiki nasazuje svůj pověstný ječák. Moje uši! Já nechal špunty doma. Za co mě trestáš? Alka přibíhá, usedá mi na klín, protože jsem odmítl opustit svojí zvukařskou židli. Společným úsilím přepínáme jednotlivé písničky a podle jejího přání nastavuji hlasitost.
Následuje první z reklam oddílu Střelka. Nebudu se pozastavovat nad trapností a přejdu rovnou k hereckému výkonu. Medvěd to zahrál dobře. Jenže jeho role byla jen přijít, otevřít plechovku a sníst toast. To ten druhý, který měl mluvit ze sebe dostal sotva pár slov. No Achile, kdyby si to tvůj oddíl připravil. Naštěstí nechtěli žádný audiovizuální doprovod. Stejně tak i Beňova vlčata hrají Pepeláka bez doprovodu. Vtipné je, že jejich úroveň vystoupení zdaleka předstihuje jakékoliv vystoupení skautů z 309.
Během přestávky, která následuje hned za vlčecím vystoupením, jdu pomoct k občerstvení točit Kofolu. To znamená další spoustu Kofoly a nějaký ten koláček, perník a podobné navíc. Lidí je tu docela dost a tak není o práci nouze. Napo mě vyvolává mikrofonem. Tak se u pípy rozloučím a razím si to prostředkem davu na podium. S sebou jsem si vzal plný kelímek a trošku toho makovníku s citronovou polevou. Ten je mimochodem dokonalý.
Na scéně se již připravují Řízkova vlčata, co mají ruce obláta a pusy od hlíny... (zbytek na požádání prozradím) Ti mají jen jeden požadavek. Chtějí pustit Micheala Jacksona až bude správná chvíle. Toto představení splňuje veškerá má očekávání celou dobu se směji. Vlčecí šeptání, následné Řízkovo překládání publiku, jeho zmatkařství a spoustu vlčat k tomu je receptem na komedii. Zkrátka a jednoduše, vystoupení špuntů z 305 se mi líbilo nejvíc. Je sice pravda, že to nebyl žádný zázrak, ale co chcete po malých špuntech.
Další kelímek Kofoly je prázdný. Kdo, že to má být na jevišti? Jo aha, Střelka. Co to chtěli pustit za zvuky? Jo aha, tyhle. Ale kam jsem si je dal? Hm, tady. Doufám, že to bude lepší než reklama! Na prkna, co znamenají svět se cpe zástup střelkařů. Po tom kvantu toho pití, se mi začíná chtít docela na záchod. A tihle mi to neulehčují. Né, Opo už žádný další vtip! Fajn, to platí i na tebe, Medvěde! Neprotahujte to! To už by stačilo! Ach jo chlapci, chtělo to trochu přípravy, protože to byla docela tragédie. Mimochodem během těch všech starých vtipů jsem se ztratil v příběhu a vůbec netuším. Díky jejich představení přijde příště nejvíc tak polovina lidí. No jejich následnou reklamu vidět nemusím a letím na toalety. Když se vracím, tak je naštěstí i reklama ve finální fázi. Následuje burza našich skautek. K té jim mám pustit prezentaci. Holky zachraňují po klucích co se dá. A klobouček dědečka hříbečka jsem chtěl já! Dražba dopadla velmi dobře a i se povedla.
Tak a je to tady. Program je u konce a Napo přesědčuje neochotné hosty k utvoření Gilwellského kruhu. K tomu jim pouštím Večerku hranou na trubku a osazenstvo kruhu k tomu zpívá. To byl opravdu zážitek na celý život. Ještě, že sedím za oponou, protože se tam válím smíchy. Všichno zpívají totálně mimo hudbu a ještě strašně falešně. To je nářez!
Tím naše slavná akademie končí. Nezbývá tedy nic jiného, než vše uklidit, rezebrat a odnést do klubovny. Tohoto úkolu se ujímají jen ti nejstatečnější a nejzdatnější. Ostatní se rozprchávají při vidině manuální práce. Ale tak to je vždy, takže to je prostě normální zakončení.
Napsat komentář
| |
|
Komentáře [0]
| |
| |
|
|
